Na jeden z dalších dnů naší dovolené ve Francii jsme si naplánovali cestu do druhého největšího města v dosahu - do Montélimaru. A naší návštěvou jsme se opět - a vůbec ne náhodou - trefili do dne, kdy se tu konal trh.
Když jsme navštívili menší městečka, vždy platilo pravidlo "sledovat lidi s košíky a trh nemůžeme minout". Ve větším městě, jakým Montélimar beze sporu je, jsme se však museli spolehnout na rady místních obyvatel.
K trhu jsme dorazili skoro těsně před jeho koncem. Zjistili jsme, že trh ve Valence byl o mnoho větší a krásnější, ale přece jen jsme tu objevili něco, co jinde nebylo. Čerstvé italské těstoviny. Neodolali jsme a po nabídnuté ochutnávce - ta bývá na trzích zcela běžná, jsme si těstoviny koupili.
Trochu jsme se ještě porozhlédli po městě. Obchody s kuchyňskými potřebami nebo noži samozřejmě neunikly mé pozornosti.
Potkali jsme také dosud nejmenší benzinovou pumpu ve svém životě.....
... a bistro, kde prý zaručeně chutná.
Vlastně bychom něco malého měli sníst. Však máme ještě dlouhou cestu před sebou. V ulici přímo proti krásné a chladivé fontáně jsme našli to pravé. Spoustu malých obchůdků a útulných bister.
Na první pohled nás zaujalo bistro, kde majitelka zvládala všechno úplně sama, jen v kuchyni měla jednu pomocnici na mytí nádobí. Ve vitríně vystavené tři druhy slaných koláčů nás natolik zlákaly, že za chvilku už jsme si objednávali dva druhy quiche a k tomu růžové víno. To se v místních bistrech k mé radosti objevovalo velmi často.
Quiche ohřátý na velmi vysokou teplotu chutnal výborně, dobře vychlazené víno také. V příjemné společnosti paní majitelky a ostatních hostů jsme si užívali tu klidnou atmosféru...
Po dobrém jídle jsme se vydali na cestu. Další zastávkou byla vesnice jménem Grignan. Pokud jsem někdy pronesla větu, že "být v těchto místech v čase rozkvetlé levandule, už nikdy bych se nevrátila domů", tak po návštěvě Grignan by tato věta platila dvojnásob. Dle mého pohledu jedna z nejkrásnějších kamenných vesniček obklopující staré šlechtické sídlo, kde téměř všechny uličky vedou směrem vzhůru ke krásné vyhlídce na celý kraj...
Měla jsem pravdu, že? Vyhlídka, při které vám prostě dojdou slova...
Kamennými uličkami jsme zase pomalu sešli k autu a těšili se na Nyons. Měli jsme namířeno přímo do olivového mlýna Richard.
Auto jsme zaparkovali ve dvoře a vykročili rovnou do obchodu. Paní spolumajitelka, jmenovala se Corine, nás srdečně přivítala a nabídla ochutnávku: několik druhů olivových olejů a oleje z vlašských a lískových ořechů - nádhera.
V obchodě bylo ještě mnoho dalších věcí, které byly vyrobeny s využitím oliv nebo olivového oleje: různá mýdla, tapenády, zavařeniny. Mohli jsme si koupit krásné nádobí nebo pomůcky do kuchyně - třeba z olivového dřeva.
V zadní části budovy, hned za prodejnou, byly stroje, pomocí kterých se všechny výše uvedené věci vyrábějí. Překlad takového výkladu bych asi nezvládla, takže nám k pochopení výrobního postupu pomohly obrázky přímo na jednotlivých strojích.
Potěšili jsme cestovatelského i gurmánského ducha a vydali se na cestu zpět do Saillans. Před pár dny začalo v celé oblasti vinobraní a tak se bylo na co dívat...
V našem "letním bytě" u Saillans nás pak už čekala večeře v podobě čerstvých těstovin plněných lanýži s parmazánem. Stačilo je na dvě minuty hodit do vařící vody. Pak už jen přidat pláteček másla a na terase si vychutnat další večer v sousedství vinice...
Pokud vám připadá, že se dosud ani v jedné reportáži neobjevil ani jeden dortík, tartaletka nebo čokoláda, počkejte si na další díl. To si pochutnáme...
Fleurette | 
Díky za výlet plný cestovatelského i gurmánského potěšení.
Tak se příště nech překvapit 
Zde hledá
Pájo, jak nás můžeš takhle mučit... přenádherné obrázky ze slunné Francie a tady zatím zima až praští a olivový olej ze supermarketu... chjo