MLSNÁ KOČKA se od 23.7.2013 přestěhovala do nové, snad přehlednější kuchyně, na adresu:

www.mlsnakockablog.cz... prostě jen vynecháte tečku :-) Těším se na Vaši návštěvu!



Navštivte Mlsnou kočku také na Facebooku a staňte se jejími fanoušky: ZDE.


Objednejte si kuchařskou zástěrku exkluzivně navrženou pro Mlsnou kočku: ZDE




Kocouři s trochou historie

27. srpna 2008 v 7:59 | Pavlína |  O kočkách
Viděli jste, jak si kočky dokáží užít letní grilování ? A tak mi vlastně došlo, že jsem Vám všechny kocoury nepředstavila. Hlavními účastníky byli tito tři:
V současné době jsou kocouři čtyři a říkáme jim: Mourek, Bóra (tedy Boris) v pořadí třetí, a skoro sourozenci Pruháč a Černoch. Jsou to vlastně bratranci (jejich matky byly sestry) a od malička nerozlučná dvojka. Každý se ale narodil v jiném prostředí a to se občas odráží na jejich chování. Pruháč je doslova pohoďák. Nic ho nerozhází, je společenský a veselý. Černoch byl jako malé kotě hodně plachý a dnes, když přijde cizí člověk nebo přijde domů někdo hodně "nahlas", vezme do zaječích.
Bóra je služebně nejstarší, jsou mu 4 roky. Je to vůdce smečky a to je na něm velmi často znát. Když mladí běží kolem nebo si společně s ním lehnou do křesla (kam také jinam, že?), tak Bóra rozdává pravou tlapkou facky mezi uši. Jinak je hodně mlsný a jsou chvíle, kdy odmítne i kousek masa, protože zrovna teď nemá tu správnou chuť. Jeho zamilované kočičí sušenky s polštářky (samozřejmě patří mezi ty dražší) jsou uloženy v místnosti se zavřenými dveřmi. Když přijde hodina lehké kočičí večeře, hází okem po paničce. Když vidí, že panička jeho pohled zachytila nebo na něho promluví, Bóra okamžitě vede paničku k oněm dveřím, za kterými jsou "jeho" sušenky.
Ještě je tady Mourek (ten se grilování nezúčastnil), tříletý kocour s pohledem krokodýla. Je velmi plachý a dodnes neznáme důvod. Leckdy odmítne i jídlo, když jen tuší někoho cizího. Je prakticky neustále na toulkách a podle toho také vypadá. Kočičí dámy mu nedají spát, takže se často vrací domů hubený, hladový, třeba i s natrženým uchem a hlavně zralý na koupel. Ta ale s jeho povahou nepřipadá v úvahu.
Postupem času se počet kocourů měnil, ztráceli se a noví přibývali. A každého z nich jsme se snažili zachytit fotoaparátem už jen proto, že ty jejich kočičí ksichtíky za to stojí. Už od mého dětství se kocouři u nás různě střídali, jak šel čas, měnil se jejich počet.
Několik se jich nevrátilo z toulek, pár jich bylo sraženo autem, jednoho zlý soused otrávil. Bylo jich moc. Každý z nich byl oplakán a na jeho hrobeček jsme dali křížek a kytičku. Každý z kocourů měl svoje typické chování a dovednosti. Třeba Mourek - uměl vyskočit na kliku u dveří a ostatním kocourům otevřít. Maxík - ten často obědval a večeřel s naší korelou Bertíkem z jednoho talíře.
Korela Bertík se dožila věku 15 let, takže velmi často ukazovala nově příchozím, kdo je tady pánem. Každého nového kocourka (a občas i jen tak ze sportu) klovla do packy nebo zobákem ťukla do čumáčku. Kocouři si pak zachovávali odstup a v pohodě se spolu i navečeřeli.
Nebo spolu odpočívali.
K průzkumu Bertíkovy klece docházelo do té doby, dokud se kocour protáhnul dvířky v kleci.
Filip - uměl probudit tlapkou položenou na naše oko. A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
A vítání nově příchozího mezi služebně starší veterány nebylo vždy přívětivé...
...ale časem se vše urovnalo...
Musím se zmínit o nejdůležitějším, kterým byl Boris I. Byl skoro člověk, jen promluvit. Rozuměl tónu lidského hlasu, občas i různým povelům. I přes četná zranění a následné operace se dožil krásného kočičího věku 15 let. Polovinu svého života byl jednooký, také následkem kočičích bojů. Byl to miláček celé rodiny a dodnes na něho vzpomínáme, asi nejvíce ze všech. Když jsme ho před třemi lety vezli k lékaři, abychom ukončili jeho trápení, bylo to hodně těžké.
Pak přišel Boris II. Frajírek, moc chytrý a skoro nebojsa. A na to možná doplatil, jednoho dne se prostě nevrátil.
Jonáš, to byl kocour-obr. Dobrák, Otesánek. Když byl už dospělejší kotě, vypadal jako kočka, která čeká koťata. Prostě mu chutnalo. Ve své nejlepší formě vážil kolem osmi kil. Dožil se osmi let a jeho hrobeček je ve stínu třešně.
Naši kocouři jsou kastrovaní. Je to praktické z důvodu, že se pohybují také po bytě. A druhý důvod je ten, že se netoulají a je tak menší pravděpodobnost různých nehod a úrazů. Spokojeně se vyvalují na zahradě a po všech pohovkách.
Jsem přesvědčena, že naše kocouří mužstvo je ubytováno v hotelu s pěti hvězdičkami. Prostě, jak říká jeden náš soused: "Já bych chtěl bejt u vás kocourem! To bych se měl!"
 


Komentáře

1 schnytlik schnytlik | Web | 27. srpna 2008 v 9:11 | Reagovat

Kluci krasni, chlupati :D A vzdycky jenom kocoury? Kocici damy jste nemeli?

2 Bali Bali | Web | 27. srpna 2008 v 9:38 | Reagovat

Kočičí matka už od dětsví :-))

Ta 1.dětská fotka je fakt dobrá :-)))))))

U nás v rodině je to spíš samé psisko, ale ségra, to je taky kočičí máma ;-)

Je vidět, že u vás se mají všichni moc dobře.

3 Pavlína Pavlína | E-mail | 27. srpna 2008 v 10:01 | Reagovat

schnytlik:

Na té poslední černobílé fotce jsou dvě dospělé kočky. To byly asi poslední kočičí dámy - Matylda (bílá) a Micka. Jinak pak už byli samí kluci...

:-)))

P.

Bali:

To teda jo. A to ještě nemám fotku, jak byl kocour oblečený do pleteného oblečku pro panenky a spí v kočárku pro panenky... :-)))

Dobře se mají, to jo.

P.

:-)))

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 27. srpna 2008 v 18:40 | Reagovat

Pěkné povídání:-) Já jsem měla kocoura jenom jednoho - Matýska, už je to deset let, co odešel, ale pořád na něj vzpomínám. Naučil mě toho moc a moc o zvířatech a byl vynikající přípravkou na příchod pejsků. Naše nejstarší fena Růžena ho ještě zažila, byl to její velký šéf až do své smrti (tady musím podotknout, že Růža mu neublížila, umřel na selhání ledvin). Od té doby už se k nám bohužel žádný koucour nepřidal a tak gauč, křesla a zahradu okupují výhradně pesové (a pečlivě si to všechno hlídají:-)

5 Pavlína Pavlína | E-mail | 5. září 2008 v 10:44 | Reagovat

Lucka:

No, se zvířátky se toho člověk naučí hodně. Ten jednooký zrzek Bóra byl náš miláček - byl "závislák" na nás a my na něm. Občas jsem použila termín "půlčlověk" :-)

Vaši pesové jsou nádherní, ale trochu větší než kocouři. To musí být na křeslech a gauči docela tlačenka :-)))

Díky za pěkné psaní

P.

PS: Ještě jsem asi měla napsat, že fotky jsou kromě dvou skenované, takže kvalita tomu odpovídá :-(

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama